Příběh Nikolase Mikulského

Jmenuji se Nikolas a jsem čtyřletý kluk. Bydlím s mámou, tátou a mým starším bráškou Robinem v domečku se zahradou. Mám rád různá auta, náklaďáky a nejraději písek, který bagruji a dávám na náklaďák.

Byl jsem jen pár dní na světě a dostal jsem na obě nožky sádry až k zadečku. Narodil jsem se s oboustrannými „peckami“ neboli pes eqinovarus. Sádry se každý týden měnily do jiného tvaru, a tím se mi rovnaly nožky. Pak následovala operace nohou a sádry na čtyři týdny vkuse. Po čtyřech měsících jsem měl mít nožky jako zdravé.

Když mi ale lékaři konečně sundali poslední sádru, ukázalo se, že léčba nebyla správná. Moje nožičky snad vypadaly ještě hůře než po narození. Máma s tátou dostali strach, že nebudu nikdy chodit. Hledali a našli lékaře ve Vídni, který věděl, jak mé nohy napravit. A zase jsem dostal sádry. Vše začalo znovu od začátku, tentokrát lépe a správně. Co vám ale budu povídat. Pojišťovna tuto léčbu mimo ČR neplatí. Bylo to velmi drahé, ale přesto se moji rodiče nevzdali a já teď můžu chodit.

Samozřejmě není vše úplně jednoduché. Musel jsem na noc dostávat speciální dlahy. Takové botky, které jsou spojeny tyčí a drží mé nohy rovně. Špatně se mi s nimi spinkalo, pořád jsem se budil. Zdálo se, že nejhorší je už za mnou, nožičky byly docela rovné. Vývojově jsem nijak neztrácel na svých vrstevnících. Začal jsem mluvit a velice dobře rozuměl.

Pak nastal zlom! Najednou, téměř ve dvou letech jsem přestal rozumět okolí. Zapomněl jsem mluvit a ani nevěděl, kdo je moje máma a táta. Nevnímal jsem, že na mě maminka nebo tatínek volají. Přestal jsem vnímat hudbu, tancovat, napodobovat. Nevnímal jsem osoby kolem sebe a nedokázal se na nic soustředit. Jen jsem běhal, poskakoval, smál se takovým nepřítomným smíchem, koukal se mimo lidi, nevnímal jsem. Přestal jsem milovat zvířátka a lidi kolem sebe.

Prý u mě nastal regres, kdy jsem se vrátil asi o jeden a půl roku zpět, možná na úroveň miminka. Navíc se mi opět zhoršily nožičky, které se mi znovu vracejí do pozice golfové hole, chodím, ale chodím špatně. Takže musím sádrování podstoupit znovu.

Začalo kolečko u lékařů, kde se má statečná maminka nevzdala, i když jí lékaři říkali, že jsem jen líný kluk a že vše doženu. Bohužel to nebylo dočasné období.

Pořád stojím ve vývoji na úrovni asi ročního dítěte. Lékaři se shodli na diagnóze - dětský autismus a ADHD těžkého stupně, jsem na bezlepkové a bezmléčné dietě.  Ale to je informace důležitá jen pro doktory.  Moji rodiče nechtějí a nemohou čekat a dělají maximum, abych se posunul kupředu. Už je to dva roky, co se snaží různými terapiemi „probudit mě“. Povzbudit ve vývoji, třeba pomocí ABA terapií, ergo terapií, smyslovou terapií, doplňků stravy, hyperbarické komory, kterou koupili kvůli mně domů a hipoterapií.

Je toho opravdu hodně a já jdu sice po malinkatých krůčcích, ale přece jen dopředu ve vývoji. V žádném případě se nevyrovnám svým vrstevníkům, ani v řeči - jsem neverbální v motorice i v porozumění. Máma musí být se mnou, nechodím ani do školky, jelikož mám poruchu spánku a táta pracuje, abych mohl v terapiích pokračovat.

Protože nic z tohoto neproplácí pojišťovna, rodičům už dochází síly i peníze. Pomůžete nám? Chtěl bych se začlenit do Vašeho života, mluvit, rozumět Vám všem. Díky vaší pomoci budu moci navštěvovat i nadále tyto terapie, budu je moci navštívit častěji, a tak mám šanci porozumět okolí.

Sdělit, co bych si třeba přál, říct své mamince MÁMO.